DIVADLO, leden 2003

Na českém jevišti jsem neviděla tak sugestivně zahrané a přitom velice něžné a působivé milostné scény mezi dvěma muži... Magie obnaženého lidského těla v prázdném prostoru prostě funguje, nic nepůsobí trapně či lacině.

9. 6. 2012

Sonety temné lásky

Premiéra 12. května 2002 v Paláci Akropolis.

Koncept, scénář, režie: Viliam Dočolomanský
Hudba /na motivy/, aranžmá: Miriam Bayle
Výprava: Jana Preková, Martina Lukešová
Překlady: Marek Říha, Alexandra Berendová, Pavel Zavadil, Daniel Gája, Jana Menšíková, Vendula Prager
Spolupráce na scénáři, dramaturgická spolupráce: Alexandra Berková, Jitka Martinková
Odborná spolupráce: Ian Gibson
Produkce: Farma v jeskyni o.s.
Účinkují: Matej Matejka, Emil Píš, Gabriela Pyšná, Hana Vavradzinová, Róbert Nižník, Maja Jawor, Eliška Vavříková, Miriam Bayle, Viliam Dočolomanský

Sonety temné lásky byly nominováné na nejlepší inscenaci roku 2002 v anketě Divadelních novin a v Nadaci Alfréda Radoka získaly nominace za nejlepší inscenaci a hudbu.

Inscenace Sonety temné lásky nahlíží na proměny světa a doby v čase jednoho lidského života spektrem básnického vidění a filozofického východiska duende.
Obrazy intimního světa básníka probíhají ve vzpomínkách a tušeních příštího. Od nejranějších vzpomínek na orání země, jak si to Lorca pamatoval z verandy arabsky pojmenované rodinné farmy Daimuz /Farma v jeskyni/ až po předtuchu svého zavraždění v občanské válce.
Svět a doba kolem Lorcy se proměňuje paralelně s rostoucí touhou po lásce, která se sebou přináší dusivou a zakázanou sexualitu, bolest, frustraci, vzdor a taky poznání.
Mučednický osud brutálně zavražděného básníka spodobňuje Kristovu cestu přes citový život člověka s jinou sexualitou a jiným vnímáním reality. Neustálé konfrontace mezi ním a societou, která ho obklopuje, ústí do smrti, která je finálním vykoupením - završením \"temné lásky\" k životu a ke světu.
Básníka po této cestě doprovází žena - luna, kterou si sám ve své představě vytvořil z podobizny první manželky svého otce Matyldy a která \"zemřela, abych já se mohl narodit\".
Ústřední motiv tvoří inspirace skutečným vztahem mezi básníkem a mužem, který se stal nejhlubší láskou jeho života. Láska mezi Federicem García Lorcou a Rafaelem Rodriguezem Rapúnem překročila hranice intelektu, věku, sexuality a nakonec i smrti.
Rafael Rodriguez Rapún se nechal zastřelit na severní frontě, zemřel ve svých 25ti letech přesně o rok později, než Lorca - byl to jeho způsob, jak vrátit Federica zpět.

Inscenace, ve které zazní kromě jiného verše z poslední básnické sbírky FGL Sonety temné lásky, nemá ambice vysvětlovat fakty. Mluví ve fyzickém jazyku, vycházejícím z umění toreadorů, rytmů bullerias a cikánských písní cante jondo.