A2, 24/2006

Téma holocaustu však dovedou divadelníci z Farmy předvádět bez „tradičních“ symbolů a rekvizit. V inscenaci tedy nenajdeme žádné žluté hvězdy ap. - naopak: Židé jsou stejní jako my, jen na ně bylo v jednu chvíli ukázáno prstem, brutálně jsme je odsunuli z naší společnosti. Čekárna reflektuje paměť jednoho prostoru, paměť, jež probíhá od „tehdy“ až po „teď“. Prolínání několika časových rovin a patchwork situací a minipříběhů, násobené odrazy v zrcadlech, často matou v tom, v jaké době se právě nacházíme. Pravděpodobně záměrně. Struktura, princip zůstaly v našich společnostech (české a slovenské) stejné: Stačí jen ukázat prstem a rozpoutá se peklo.

INSTINKT, 22.6.2006

Teprve když se všechno zastaví, když vám bolest paměti vpletená do pohybů těl, obrazů samoty a melodií hebrejských písní trhá mozek na kusy. Teprve pak všechno začíná...a vy nakonec odcházíte ne s odpovědí, ale s otázkou. V tomhle představení totiž nikdo nepředkládá pravdy. Jenom se našeptává a dráždí k zamyšlení...A kdyby se mi to stalo jen jednou, svedl bych to na záchvat patetické melancholie nebo na skvrny na slunci. Jenže já jsem měl podobný prožitek z Temných sonetů lásky, jež vyprávějí o životě homosexuálního básníka García Lorky (získaly cenu Alfréda Radoka) i ze hry Sclavi/Emigranti o slovenských Rusínech.

DNES, 27.5.2006

V Čekárně je zběsilost i systém. Jsou to stručné dějiny naší hanby podané skrze excitované, drsně ironické, nesentimentální taneční obrazy. O jejich rytmu, dynamice, tělesném a emocionálním napětí ani nemluvě. Farma je choreografickým divadlem par excellence.

PRÁVO, 20.10.2006

Aktuální je jejich výpověď v akcentovaní přesahu někdejší nacistické zrůdnosti ústící do úchylnosti pokračujících xenofobií a rasistické nesnášenlivosti naší epochy. Pozoruhodná je pak v tom, že hodinový inscenační tvar je trestí kvanta zpracovaného studijního materiálu. Politický projev v něm může zastoupit jen skřek, dvě tři slova, šarvátku nebo vraždění, ostrý protipohyb v tanečním gestu, protiklad k smutné vláčnosti obětí…

Webmagazín ROZHLEDNA, 06.10.2006

Každý, kdo se s podobným typem divadla ještě nesetkal, může být zpočátku inscenace trochu překvapen či zaskočen. S přibývajícím časem však narůstá schopnost větší empatie a v jednom okamžiku pak člověk zjistí, že všechny pohyby, posunky, grimasy a skoky jsou vlastně úžasné, stejně jako spojení živé hudby s nimi. Hercům stačí jen pár slov, výkřiků, aby právě pohybem vytvořili sugestivnost situace i celé hry…

A2, 24/2007

Farma v jeskyni, spontánní fyzické divadlo, a její představení Čekárna a Sclavi – Emigrantova píseň vyznívají jako precizní, pravdivé a náročné umění, na které můžeme být patřičně hrdí… Zkrátka, v kontextu festivalu, evropské divadlo nového tisíciletí.

Všechna představení byla vyprodaná, plná diváků lačných současného i legendami obestřeného antropologického, etnografického a fyzického divadla….

DER STANDART, 21.června 2007

Vtipné: Muž, který upírá navracejícímu se jeho dědičné místo, je ztvárněn tanečníkem, který nese korejské jméno Jun Wan Kim. Emigrant v představení, které pojednává o proměně slovanského emigranta ve vyhnance mezi svými... Ambivalence mezi politickým oznámením a odvoláním, která určuje poměr mezi obsahem a formou, dodává této hře - v inscenaci Viliama Dočolmanského a v choreografii Ivany Dukič (pozn. překladatel: asistentky choreografie) - poetickou pikantnost. Opravdovým outsiderem této hry je Korejec. I přesto, že platí daně, prochází tímto světem jako kočovný Rom. A tím je klišovité myšlení obecenstva vystaveno zkoušce

WIENER ZEITUNG, 21.června 2007

Pátrání po stopách v rusínských vesnicích východního Slovenska dodalo výchozí materiál pro vysoce profesionální vícejazyčnou hudební a fyzickou performanci, která nechává z množství ústních, písemných a hudebních svědectví (např. životní příběhy, dopisy, tradiční a v cizině vzniklé lidové písně) vzejít jakémusi archetypu tzv. „Jedermann-emigranta“ – jako představiteli kolektivní zkušenosti s bojem nejrůznějších lidí o přežití...

LITERÁRNÍ NOVINY, 17.3.2008

Performeři vyluzují tóny - nejen hlasem, ale celým tělem. Hudební pozadí dotváří klapot podpatků, šustění košil i hlasitý dech, nic nevzniká náhodně. Jedním z výrazových prostředků je právě vybroušená přesnost, která děsivě podtrhuje intenzitu tématu - temnou lásku dvou mužů, emigrantův návrat domů nebo deportace slovenských Židů... Tanečnici – mistři zvuku nastupují velmi rázně a nesmlouvavě spustí palbu syrových sdělení, před kterou se divák jen stěží kryje. Režisérovy vstupy, jimiž uvádí diváka do kontextu děje, fungují jako vymodlená pauza.

Derek Tam - Yale Daily News Článek