LITERÁRNÍ NOVINY, 15.5.2006
Slov je tu pramálo a nejsou k ničemu, spíš překážejí, protože je nedokážu dešifrovat. Jsem ohlušena něčím, pro co nemám slova. Ivan Vyskočil by užil slova ohřměna a myslím, že tím slovem rozumí právě toto: být zalit nesmírností. Vibrace zběsilé hudby a zběsilého pohybu zběsilých těl ve mně vyvolají bolestné napětí. Podvědomě toužím, aby to přestalo. Aspoň na chviličku. Musí přece být ještě někde nějaký jiný svět! Není. Do kufrů je možno nacpat jakoukoli oběť. Zrcadla lhostejně odrážejí děje na scéně a způsobují, že mezi minulostí a přítomností není žádný zřetelný předěl. Uleví se mi jen jednou. Na konci, když zazní krásný sytý baryton. Nevím, co zpívá, je to hebrejsky, ale konečně se ve mně rozhostí klid. Jsem velmi, velmi unavena - jako bych sama tančila.
9. 6. 2012
Premiéra 28.4. a 29.4. 2006 v NoD Roxy
Režie: Viliam Dočolomanský
Asistent režie: Marek Godovič
Hudba (s užitím různých motivů): Dan Kyzling, Viliam Dočolomanský
Hudební režie a dramaturgie: Viliam Dočolomanský
Dramaturgie: Jana Pilátová
Scéna a kostýmy: Markéta Sládečková
Pohybová asistence: Ioana Mona Popovici
Světlo: Pavel Kotlík
Fundraising: Irena Swiecicki
Produkce: Alena Baňáková, Roman Horák a Farma v jeskyni
Účinkují: Hana Varadzinová, Eliška Vavříková, Róbert Nižník, Patricie Poráková, Roman Horak, Anna Kršiaková, David Jánský, Lukáš Kuta, Petr Janek
Paměť versus současnost místa – železniční stanice Žilina – Záriečie, ze které byli během druhé světové války deportováni židé ze Slovenského státu.
V čekárně jako v meziprostoru se potkávají „náhodní“ cestující a nenáhodně se tam vracejí mrtví. V banálním vztahovém trojúhelníku se kumuluje privátní násilí, evokující nezhojené historické trauma, ze kterého pořád roste tichý nacionalizmus.
Jsme na místě svědomí střední Evropy, kde se za tónů slovenského tanga setkáváme s přízraky těch, s nimiž jsme se nerozloučili.
„Jak to, že nevidíme svého dvojníka, tu druhou, nežijící dívku? Je to zvláštní nevidění. Když je tím dvojníkem zemřelý, dotýkáme se podstaty. Divadlo je evokací stínů, vyvolává stíny.“
Leszek Kolankiewicz
Inscenace získala cenu týdeníku Respekt za nejsilnější taneční dílo