DIDASKALIA 67/68

"Ve dnech 11.-12. dubna 2005 se konal Festival Východní Linie (Eastern Line Festival), který zorganizovalo Centrum Grotowského ve Wroclawi jako doprovodnou akci XIV. setkání Mezinárodní školy divadelní antropologie (ISTA). Byla to intenzivní událost s mnohahodinovými shromážděními a prezentací divadelních souborů, završená denně třemi večerními představeními. Vznikla tak možnost představit široké mezinárodní divadelní obci alternativní divadlo z území bývalého „východního bloku“. Tak byla v duchu ISTA naplněna tradice poznávání divadelního potenciálu oblasti, která školu Eugenia Barby při tom kterém setkání hostí." "...

16. 7. 2012

Český Exodus
Ze všech divadel, jejichž cesta kdy vedla přes Gardzienice, prokázala Farma v jeskyni v představení Sclavi – Emigrantova píseň největší tvůrčí samostatnost. Z bohatého zdroje profesionality, jímž byly a jsou Gardzienice, tento mezinárodní (především slovanský) soubor čerpá důraz na jevištní fyzické živoucnosti a sílu ohromné muzikality. Může to souviset s hudební režií Mariany Sadovské. Práce s tak skrz naskrz současným problémem je ovšem geniální trefa režiséra – Viliama Dočolomanského. Ačkoli je gardzienická lekce znatelná i v obsahové rovině, je zde zpracovaná samostatně a tvořivě. 
Téma emigrace, zvláště pro Slovany z Ruska, Čech, Slovenska a Polska, je jak tématem naprosto současným, tak tématem mytickým: vzdálená Amerika – cíl a sen, dokonale naplňuje schéma Země zaslíbené, nového pozemského ráje, země oplývající mlékem a strdím. Úžasná a geniálně evokovaná herci Farmy je neslábnoucí aktuálnost tohoto tématu. Tento živý mýtus současnosti jako jeden z mála stále ještě formuje naši existenci a v nynější geopolitické situaci působí na téměř všechny věkové skupiny společností východní Evropy, někdejšího východního bloku; po letech politické emigrace se totiž objevuje potřeba (ba někdy i nutnost, před kterou stojí mladí lidé) další emigrace: za chlebem. Je to téma, které se nás všech hluboce týká a souvisí jak se vzpomínkami, tak s nutností dnešního rozhodování, rychlého rozhodnutí – nepropást svou šanci; souvisí také s loučením, s rozchody – a konečně i se ztrátou totožnosti. To je další stránka tématu Sclavi.
V dobách pokračující uniformizace sociálního života, globalizace a unifikace, mají lidé možnost vybrat si: buď splynout s většinou, nebo se přimknout k mýtům národní specifiky a stát se v nové zemi cizincem. Tak jednají i hrdinové Sclavi: jedni se mění a ztrácejí svou identitu, druzí zůstávají relikty své rodné země a stávají se cizinci. Ti, kdo se rozhodují vrátit se domů, se ocitají v nejtragičtější situaci: jsou to „naši“, a přece už cizí. Jedni ani druzí se nemohou zorientovat ve skutečnosti, která tak strašně nesedí proslulé „slovanské duši“, v představení ožívající téměř hmatatelně ve vibracích hlasů, nesoucích tradiční lidové písně ukrajinské, české, slovenské, srbské… Tragičnost hrdinů, které „slovanská duše“ postrkuje ke krutému, někdy nízkému, ale vždy dramatickému jednání - jako hrdiny Dostojevského - spočívá v tom, že stále znovu kříšená naděje „bude líp“ pokaždé končí hořkým zklamáním: „je stejně“. Energeticky náročnou choreografií trýzněná těla herců evokují útrapy, jaké emigranti snášejí, aby si zajistili přežití v nové vlasti, kde je zrazuje i cizí jazyk, který Slovany sbližuje s otroky (latinské slovo Sclavi znamená obojí, anglické Slavs a slaves zní stejně).
Farmě v jeskyni se podařilo vytvořit situaci, o jaké odedávna s nostalgií mluví historikové divadla, připomínající antické divadlo, divadlo Grotowského, divadlo všech těch dob a společenství, jimž byla dopřána jednota vyznávaných hodnot, sdílených po obou stranách rampy. Atmosféra vzájemnosti společenství, spjatého společnou minulostí, vírou v sdílené sacrum, a účastí ve stejném profanum. 
Farmáři promlouvali k obecenstvu z jeho úrovně, nepokoušeli se zvěstovat zjevené pravdy ani pozvedat maličké diváky do výšin umění. Silou pravdy, dějící se před očima diváků, vypovídali o sobě (mladí lidé z Farmy nejspíš také nejednou řešili otázku emigrace), o své bezradnosti, kolísání, někdy o bolestné zkušenosti z nové země. Ukázalo se, že ta pravda je i pravdou přihlížejících, kteří jsou v podobně rozporuplné situaci stejně bezradní. Vzniklou jednotu myslí a citů mezi jevištěm a hledištěm bylo možné téměř fyzicky zakoušet v zadrženém dechu, v rytmu, rozlévajícím se hledištěm do taktu někdy i dobře známých slovanských lidových písní. Co víc si lze od divadelní atmosféry přát ?
Samo představení se od prvních vteřin zmocnilo diváků útokem na jejich nervový systém: uši zaatakovala dávka ze samopalu, ze kterého se později vyklubala dřevěná kliková konstrukce, sloužící jako perkuse. Ten moment absolutně zmobilizoval pozornost obecenstva; nelítostný zvukový útok zapůsobil ohromujícím dojmem a zanechal pravděpodobně i fyzické stopy v podobě zvýšené hladiny adrenalinu v krvi diváků. Dynamika představení, síla zpěvu a oslnivé řešení bleskových jevištních proměn (scénografie, tvořená multifunkčním cikánským vozem, dokonale zahrála na obnažené scéně Teatru Wspólczesnego) tvořily spolu s precizností hereckých výkonů (některá choreografická řešení situovaná na hranici rizika vyžadovala akrobatické schopnosti) a s krásou choreografie úchvatný celek, vrývající se na dlouho do paměti. 
Všechno poukazuje k tomu, že herectví na vysoké úrovni vědomí těla, zakotvené v organické jednotě pohybu a zpěvu, se stává „vizitkou“ divadel z východní a jižní Evropy. Využití akrobatických prvků a uplatnění hercova těla v intenzivním fyzickém jednání vyvolává pokaždé stejnou reakci diváků: živou účast díky - často i bezděčnému – vnímání impulsů už na úrovni nervového systému, což souvisí s uvědomováním si omezení a možností lidského těla. Hercům to pomáhá dosáhnout nebývalé úrovně autentické přítomnosti a autenticity událostí na scéně, neboť žádný fakt není autentičtější, než namáhané lidské tělo.\"
(Přeložila Jana Pilátová)