RESPEKT, 43/2006

Do surového charakteru sálu se představení skvěle hodí: prostor s velkým tanečním parketem a omšelým obložením zdí připomíná nehostinnou nádražní halu, jejíž chmurnou náladu ve scénografii hry podtrhuje mistrovsky použitý světelný design. Takto pusté jeviště přímo vybízí herce-tanečníky, aby ho zabydleli svou explodující fyzickou akcí. Během hodiny zhlédneme metaforické fragmenty a zárodky příhod několika proměnlivých postav, které se křečovitě zmítají v diachronním řezu historií jedné zapadlé železniční stanice... Pro diváka je asi lepší nesnažit se dílu do detailu porozumět a prostě se jen nechat strhnout tou kumulací obrovské energie, která se na něj valí z jeviště. V tomhle totiž u nás Farma v jeskyni nemá konkurenci.

LITERÁRNÍ NOVINY, 15.5.2006

Slov je tu pramálo a nejsou k ničemu, spíš překážejí, protože je nedokážu dešifrovat. Jsem ohlušena něčím, pro co nemám slova. Ivan Vyskočil by užil slova ohřměna a myslím, že tím slovem rozumí právě toto: být zalit nesmírností. Vibrace zběsilé hudby a zběsilého pohybu zběsilých těl ve mně vyvolají bolestné napětí. Podvědomě toužím, aby to přestalo. Aspoň na chviličku. Musí přece být ještě někde nějaký jiný svět! Není. Do kufrů je možno nacpat jakoukoli oběť. Zrcadla lhostejně odrážejí děje na scéně a způsobují, že mezi minulostí a přítomností není žádný zřetelný předěl. Uleví se mi jen jednou. Na konci, když zazní krásný sytý baryton. Nevím, co zpívá, je to hebrejsky, ale konečně se ve mně rozhostí klid. Jsem velmi, velmi unavena - jako bych sama tančila.

A2, 24/2006

Téma holocaustu však dovedou divadelníci z Farmy předvádět bez „tradičních“ symbolů a rekvizit. V inscenaci tedy nenajdeme žádné žluté hvězdy ap. - naopak: Židé jsou stejní jako my, jen na ně bylo v jednu chvíli ukázáno prstem, brutálně jsme je odsunuli z naší společnosti. Čekárna reflektuje paměť jednoho prostoru, paměť, jež probíhá od „tehdy“ až po „teď“. Prolínání několika časových rovin a patchwork situací a minipříběhů, násobené odrazy v zrcadlech, často matou v tom, v jaké době se právě nacházíme. Pravděpodobně záměrně. Struktura, princip zůstaly v našich společnostech (české a slovenské) stejné: Stačí jen ukázat prstem a rozpoutá se peklo.

INSTINKT, 22.6.2006

Teprve když se všechno zastaví, když vám bolest paměti vpletená do pohybů těl, obrazů samoty a melodií hebrejských písní trhá mozek na kusy. Teprve pak všechno začíná...a vy nakonec odcházíte ne s odpovědí, ale s otázkou. V tomhle představení totiž nikdo nepředkládá pravdy. Jenom se našeptává a dráždí k zamyšlení...A kdyby se mi to stalo jen jednou, svedl bych to na záchvat patetické melancholie nebo na skvrny na slunci. Jenže já jsem měl podobný prožitek z Temných sonetů lásky, jež vyprávějí o životě homosexuálního básníka García Lorky (získaly cenu Alfréda Radoka) i ze hry Sclavi/Emigranti o slovenských Rusínech.

DNES, 27.5.2006

V Čekárně je zběsilost i systém. Jsou to stručné dějiny naší hanby podané skrze excitované, drsně ironické, nesentimentální taneční obrazy. O jejich rytmu, dynamice, tělesném a emocionálním napětí ani nemluvě. Farma je choreografickým divadlem par excellence.

PRÁVO, 20.10.2006

Aktuální je jejich výpověď v akcentovaní přesahu někdejší nacistické zrůdnosti ústící do úchylnosti pokračujících xenofobií a rasistické nesnášenlivosti naší epochy. Pozoruhodná je pak v tom, že hodinový inscenační tvar je trestí kvanta zpracovaného studijního materiálu. Politický projev v něm může zastoupit jen skřek, dvě tři slova, šarvátku nebo vraždění, ostrý protipohyb v tanečním gestu, protiklad k smutné vláčnosti obětí…

Webmagazín ROZHLEDNA, 06.10.2006

Každý, kdo se s podobným typem divadla ještě nesetkal, může být zpočátku inscenace trochu překvapen či zaskočen. S přibývajícím časem však narůstá schopnost větší empatie a v jednom okamžiku pak člověk zjistí, že všechny pohyby, posunky, grimasy a skoky jsou vlastně úžasné, stejně jako spojení živé hudby s nimi. Hercům stačí jen pár slov, výkřiků, aby právě pohybem vytvořili sugestivnost situace i celé hry…

A2, 24/2007

Farma v jeskyni, spontánní fyzické divadlo, a její představení Čekárna a Sclavi – Emigrantova píseň vyznívají jako precizní, pravdivé a náročné umění, na které můžeme být patřičně hrdí… Zkrátka, v kontextu festivalu, evropské divadlo nového tisíciletí.

Všechna představení byla vyprodaná, plná diváků lačných současného i legendami obestřeného antropologického, etnografického a fyzického divadla….

DER STANDART, 21.června 2007

Vtipné: Muž, který upírá navracejícímu se jeho dědičné místo, je ztvárněn tanečníkem, který nese korejské jméno Jun Wan Kim. Emigrant v představení, které pojednává o proměně slovanského emigranta ve vyhnance mezi svými... Ambivalence mezi politickým oznámením a odvoláním, která určuje poměr mezi obsahem a formou, dodává této hře - v inscenaci Viliama Dočolmanského a v choreografii Ivany Dukič (pozn. překladatel: asistentky choreografie) - poetickou pikantnost. Opravdovým outsiderem této hry je Korejec. I přesto, že platí daně, prochází tímto světem jako kočovný Rom. A tím je klišovité myšlení obecenstva vystaveno zkoušce

WIENER ZEITUNG, 21.června 2007

Pátrání po stopách v rusínských vesnicích východního Slovenska dodalo výchozí materiál pro vysoce profesionální vícejazyčnou hudební a fyzickou performanci, která nechává z množství ústních, písemných a hudebních svědectví (např. životní příběhy, dopisy, tradiční a v cizině vzniklé lidové písně) vzejít jakémusi archetypu tzv. „Jedermann-emigranta“ – jako představiteli kolektivní zkušenosti s bojem nejrůznějších lidí o přežití...

LITERÁRNÍ NOVINY, 17.3.2008

Performeři vyluzují tóny - nejen hlasem, ale celým tělem. Hudební pozadí dotváří klapot podpatků, šustění košil i hlasitý dech, nic nevzniká náhodně. Jedním z výrazových prostředků je právě vybroušená přesnost, která děsivě podtrhuje intenzitu tématu - temnou lásku dvou mužů, emigrantův návrat domů nebo deportace slovenských Židů... Tanečnici – mistři zvuku nastupují velmi rázně a nesmlouvavě spustí palbu syrových sdělení, před kterou se divák jen stěží kryje. Režisérovy vstupy, jimiž uvádí diváka do kontextu děje, fungují jako vymodlená pauza.

Derek Tam - Yale Daily News Článek